7 způsobů, jak venku zabavit děti bez hraček a drahých pomůcek

Většina dětí venku nepotřebuje program. Potřebuje prostor, klacek, kaluž a dospělého, který nezasahuje do každé hry. Jsou ale chvíle, kdy volná hra nestačí a nápad od vás přijde vhod. Batole u pískoviště, osmiletý kluk po škole a parta kamarádů o prázdninách chtějí každý něco jiného. Pomůže, když předem poznáte, do jaké situace jste se dostali. Níže najdete rozlišení, kdy ustoupit, kdy hru vést, sedm her pro různý věk a okamžiky, kdy je rozumnější vrátit se domů.

Kdy stačí nechat děti na pokoji

Volná hra funguje nejlépe tam, kde je co objevovat. Na zahradě, v parku nebo na hřišti s trávou a stromy si děti samy najdou činnost během několika minut. Nudu, která na začátku přijde, nemusíte hned řešit. Právě po ní obvykle vznikají nejzajímavější hry.

Pomáhá, když dětem ponecháte materiál, ne hotové řešení. Hromada klacků, kbelík, lopatka nebo staré prostěradlo jim stačí na stavbu úkrytu. Hračka, která dělá všechno sama, hru naopak zkracuje. Kdo se často přichytí u zbytečných zásahů, může si dát za úkol sednout si s knihou a jen pozorovat.

Ustoupit se vyplatí i při drobných sporech. Děti od čtyř let zvládají vyjednat, kdo je na řadě s houpačkou, a zásah dospělého jim tuto zkušenost bere. Zasáhnout je třeba jen při ubližování nebo při nebezpečné hře. Jinak se dá počkat a odpověď přijde sama.

Kdy hru raději povedete vy

Vést hru dává smysl u nejmenších dětí. Dvouleté dítě na louce často netuší, co s volností, a potřebuje ukázat, že se dá honit motýl, házet kamínky do vody nebo hledat šiška. Stačí pár minut společné činnosti, pak se většinou rozjede samo.

Druhou situací je nové prostředí. Na cizím hřišti, na chalupě u příbuzných nebo na výletě děti často váhají a drží se u rodičů. Jednoduchá výzva, třeba najít tři různé listy, jim pomůže se rozkoukat. Hned potom můžete ustoupit.

Třetí případ jsou děti, které se nudí a začínají zlobit. Pokud se hra mění v naschvály, bývá to znamení, že jim chybí pohyb nebo cíl. Krátká soutěž nebo úkol s jasným koncem obvykle energii usměrní. Vedení nemusí trvat dlouho, často stačí deset minut.

Sedm nápadů, které fungují skoro všude

Následující hry nepotřebují nákup. Hodí se pro děti od tří do deseti let a dají se upravit podle věku. Pro mladší děti zkraťte pravidla, pro starší přidejte úkoly nebo časový limit.

Většina her využívá to, co je po ruce: kameny, listy, křída, voda nebo provaz. Můžete je kombinovat a podle nálady měnit pořadí. Jedna hra obvykle vydrží čtvrt hodiny až půl hodiny.

1. Lov pokladů v přírodě: dítě dostane seznam, třeba šiška, pírko, hladký kámen, a sbírá.
2. Křídové dráhy a skákací hry: panák, slalom nebo cesta pro autíčka na chodníku.
3. Hra s vodou: přelévání kelímků, loďky z kůry, stavba přehrady v potůčku.
4. Úkryty a bunkry: z větví, dek a prostěradel, s tajným heslem pro vstup.
5. Stopovaná: jeden schová šipky z klacíků, ostatní podle nich hledají cíl.
6. Pozorování: kdo najde nejvíc druhů broučků, ptáků nebo květin za deset minut.
7. Honičky s obměnou: na sochy, na zamrzlou kaluž, na stíny.

Co jde v dešti, mrazu i vedru

Špatné počasí venku neznamená konec, jen jinou hru. V dešti stačí gumáky a nepromokavé kalhoty a z kaluží je nejlepší hřiště. Děti rády zkoumají, kam teče voda, nebo plavou lodičkami z listů. Po hře se hodí suché oblečení v batohu.

V zimě se osvědčily stopy ve sněhu, stavba iglú z cihel ze sněhu nebo hledání zvířecích stop. Pozor je třeba na promrzlé ruce, protože děti si zimu neuvědomí, dokud nepřijde pláč. Po půlhodině se vyplatí krátká přestávka s teplým pitím. Prsty a nos je dobré občas zkontrolovat.

V horku patří hry do stínu. Voda, rozprašovač, houba a stavba hrází na hřišti zabaví děti dlouho. Dopoledne a podvečer jsou lepší než poledne a nezapomeňte na čepici a opalovací krém. Při dlouhé hře pravidelně připomínejte pití.

Kdy venku raději nezůstávat

Bouřka, silný vítr nebo námraza na chodnících jsou důvod k návratu, i když děti protestují. Za silného větru hrozí padající větve, v lese je to ještě vyšší riziko. Při bouřce vyhledejte pevnou budovu, ne strom ani samotné stavení z plechu.

Další hranicí je únava. Dítě, které začne vzdychat, kopat do věcí nebo se hádá, často potřebuje jídlo, pití nebo klid. Pokud ho necháte pokračovat, hra se promění ve vyčerpání a cesta domů bude těžká. Sbalit se dá s předstihem a zakončit pěkným rituálem, třeba svačinou na lavičce.

Poslední důvod je bezpečnost prostředí. Rozbité sklo, zvířecí trus, neznámé houby nebo bobule a rozbité herní prvky znamenají, že hra má pokračovat jinde. Pomůže jedno pravidlo: nic z přírody se nejí bez dovolení. U menších dětí dohlížejte přímo.

Jak pozvat děti, které ven nechtějí

Odpor k vycházce často nemá nic společného s lenivostí. Mnohé děti mají doma rozehranou hru nebo se jim nechce oblékat. Zkuste nabídnout konkrétní cíl místo obecného "půjdeme ven", třeba nasbírat listy na obrázek nebo zkontrolovat, jestli se v potoce objevila voda.

Pomáhá volba. Nechte dítě vybrat mezi dvěma místy nebo vzít si jednu věc z domova, třeba lupu, kolo nebo míč. Dítě, které rozhoduje, spolupracuje ochotněji než dítě, které je jen vedeno. Starší děti ocení kamaráda, takže s pozváním souseda se ven často jde snadněji.

Rutina pomáhá také. Pokud jdete ven každý den ve stejnou dobu, odpor rychle klesá. Krátká venkovní chvíle po škole nebo po obědě se stane zvykem. Jakmile dítě vyzkouší, že venku je zábava, vychází samo.

Zdroje

• Státní zdravotní ústav
• Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR